Daniel Balabán: Osobní topografie 

Daniel Balabán: Osobní topografie
Galerie Václava Špály, Národní 30, Praha 1 
11. červen 2020 - 23. srpen 2020

Praha 1, Galerie Václava Špály

Práce Daniela Balabána (1957) se upírají různým směrem. Jejich prostor je stejně tak otevřený směrem vzhůru jako hlubinný a nevyhýbá se samozřejmě ani našemu „tady a teď“, tedy časově i lokálně ukotvené současnosti, ze které zhusta vycházejí, a k níž se obloukem zase (téměř) spolehlivě vracejí. Ostatně není divu, lidské přebývání bývá nejčastěji pozemské. Úhelným bodem svých obrazů je přirozeně on sám, stejně jako jejich základním obsahem a optikou, ale jejich měřítkem nezřídka bývá absolutno, a právě tím se od mnoha jiných umělců liší. Možná právě proto, že si je Daniel Balabán velmi dobře vědom své (naší) pozemskosti, upírá svou pozornost k tomu, co ji přesahuje. Odráží se to konec konců také v malování. I když je jeho tvorba svou podstatou zobrazující, je možné ji svým způsobem vnímat jako abstraktní, už proto, že se týká nepředstavitelného. 

Pokud prostřednictvím svých pláten Daniel Balabán skutečně „mapuje“, všímá si při tom nejen toho, co jej obklopuje, ale minimálně stejně často vychází z introspekce – krajiny vlastních představ, vzpomínek, snů a myšlenek. Zejména z těchto dvou hlavních zdrojů povstává celkový obraz jeho tvorby, která má - alespoň z tohoto pohledu - bezpochyby autobiografické rysy a to včetně jisté podvratnosti. Ta spočívá hlavně v jeho více či méně skryté ironii, která se do kompozic promítá. Projevuje se různým způsobem, někdy v samotné volbě otázek, jež zachycenými výjevy klade, jindy v jemné relativizaci na první pohled vážných témat, jakými může být třeba i stvoření světa nebo vzkříšení z mrtvých. 

Vše přitom pečlivě balancuje na obě strany. Přestože si sarkasticky pohrává s duchovním rozměrem svých prací, nikdy nezpochybňuje jeho přítomnost, platnost a především smysl. Své profánní štiplavosti navzdory ale zase na druhou stranu bez rozpaků vrací nic netušícím divákům do života sakralitu. Podobně pracuje i s dědictvím dějin výtvarného umění. V malbě zůstává sám sebou, ale není výjimkou, že se jeho obrazy mihne Mistr Theodorik, Picasso, Millet nebo třeba Caspar David Friedrich. Obsahové malování podmíněné vizuálně střídmou evangelickou tradicí stojí zřejmě také za Balabánovou vynalézavou prací s písmem, takže není ani příliš nadnesené tvrdit, že minimálně občas jeho obrazy v pravém slova smyslu promlouvají. Že nejsou doslovné, zaručuje nejen jeho jazyková kreativita, ale kromě toho například i oblíbená metoda juxtapozice. 

Expozice v Galerii Václava Špály přináší výběr Balabánových obrazů zhruba za pět let, přičemž její těžiště tkví v současnosti. Výběr pláten i instalace koncepčně vycházejí z dispozice výstavního prostoru do tří úrovní poskládaných mezi nebem a zemí. Právě v těchto intencích se totiž myšlení malbou Daniela Balabána tradičně odehrává. Cestu skrze jeho osobní topografické záznamy si ovšem musí najít každý sám. 

Kurátor: Radek Wohlmuth

Fotogalerie k výstavě na Facebooku a na Instagramu.

Galerie Václava Špály