Miroslav Polách: Open end 

Miroslav Polách: Open end
Galerie Václava Špály, Národní 30, Praha 1 
3. prosinec 2020 - 24. leden 2021

Praha 1, Galerie Václava Špály

Kurátor Petr Vaňous

Obraz, jak ho vnímá Miroslav Polách, je určen dlouhému pohledu, podobně jako časový formát filmu.

Rozdíl je v tom, že zde se díváme v dlouhém časovém úseku na statický obraz místo na pohyblivý děj. Pasivní pohled je tu nahrazen aktivním. Čím déle obraz vzniká, tím iniciuje delší a rozmanitější prostor pro vnímání. Míra empatie je tu testována brilantní malířskou technikou a zaostřením scény v celé ploše obrazu. Tato strategie míří k objevům skrytých míst-nemíst, k demaskování záhybů a průzorů, které jsou tu zrovnoprávněny s ústředním motivem. 

Zastavený obraz, důraz na jeho „montážní povahu“ a statičnost, je řízeným zásahem do přirozeného prožívání viděného. Dílo v sobě zároveň otiskuje a nese fyzický čas autora strávený nad konkrétní prací. To je ona skutečná přítomnost umělce v obraze nahrazující umělce, který fakticky zmizel, protože se sám proměnil v pracovní proces, a posléze v pracovní výkon = výsledný obraz. Přítomnost je tu vyjádřena dlouhodobým, kontinuálním přemáháním překážek, které dílo kladlo, námahou, vnitřní mobilizací a koncentrací na to, aby převedl inscenovanou figurální kompozici do média malby způsobem, který bude nutit diváka setrvat před dílem a fascinovaně ho pozorovat, vpíjet se do něj, být jím pohlcován. Polách inscenuje obraz jako anachronickou, často absurdní situaci, umisťovanou do lokací, které jako by odkazovaly na foucaultovské heterotopie či Augého místa-nemísta. 

Struktura obrazu se stává analogickou k zrcadlu, které scénu nezobrazuje nýbrž ve svém odrazu „zrcadlí“. Pouze změna úhlu pohledu, vychýlení, poukazuje na posun tohoto „zrcadlového“ odrazu. Polách podpořením dvou a více variant jednoho tématu, který uzavírá a totalizuje v malířské iluzi, odkazuje na teoreticky nekonečný počet pohledových úhlů, kterých se pohybem v prostoru toho samého prostoru jako jednatelé automaticky zúčastňujeme, aniž bychom si tento pohyb vůbec uvědomovali. 

Zastavení přirozeného pohybu, důraz na „setrvání v okamžiku“ vrací lidský zrak k plnosti vidění. Míří zpět k možnostem sebeuvědomění si určitého děje jako zastavené situace (na způsob anatomického řezu). Jakýkoliv pohyb, který dnes prochází inflací, a ihned se proměňuje v „událost“, je tu negován, aby zastavená situace zazněla jako forma, která vyjeví jiný, potlačovaný a vytěsňovaný rozměr lidské zkušenosti se současností. V podstatě její „odvrácenou tvář“ = ne-pohyb. 

Vytěsňování tohoto ne-pohybu je potom, jako způsob latentně přítomné manipulace či přímo agrese, Poláchem zpřítomněno absurdním ozvláštněním věcnosti-figurace, která tak ztrácí vlastní rozměr „reprezentace“ a stává se spíše podivně ne-smyslným dada setkáním, za kterým ovšem stojí naruby obrácený, inverzní úmysl režijního aranžéra (například důraz na pracovní oděv nebo pracovní nástroje rušící transcendentní ráz historizující kompozice). Určitá obsahová „trapnost“, nepatřičnost, evokace rušivých momentů, to všechno je součástí malířského scénáře Miroslava Polácha, který cílí na vizuální povahu současnosti, na její odvrácenou stranu, na stín, který vrhá všudypřítomný, jednosměrný a jednorozměrný pohyb. 

Totalita statického obrazu neumožňuje, kromě fyzického zastínění zraku, útěk před zobrazeným prostřednictvím konfigurační operativní manipulace: ani přepnutím, ani zrychlením, ani přetočením, ani vypnutím, ani přemazáním. Obraz tu pořád je. Je to fyzicky přítomný předmět. Vkliňuje se do času jako stabil, jako memento, jako znamení. Vytváří umělé místo, které nutí diváka setrvat, být v zírání statečný a solidární. Je jako varovně vztyčený prst. Promlouvá o pomíjivosti času, jehož hodnota spočívá jinde, nežli v bezhlavém, bezúčelném zrychlování, bezúčelném opakování, přehrávání, přemazávání, ukládání či dokonale filtrovaném a zahlazovaném povrchu. Demaskuje lidský čas jako absolutní hodnotu, kterou si dobrovolně necháváme zcizovat, rozmělňovat, pozměňovat, nebo ji lacině proměňujeme ve zdánlivé společenské jistoty, jejichž předobrazem opět není nic jiného nežli uměle upravený a k dokonalosti směřující mediální obraz ztrácející své obrysy a opět je nalézající v pohybu uměle konstruovaných trendů, módních strategií a tendencí. 

Galerie Václava Špály