Jak se stal papír pomočený od psa uměleckým dílem? Kdo o tom rozhodl? Máme a musíme to akceptovat? Těmito otázkami nás znepokojuje Pohádka o třech malířích. Její autor, brilantní ironik Josef Váchal, nám naštěstí naznačil i řešení: Proti podvodu v umění je nejlepší obranou humor.

Pohádka o třech malířích

Ačkoli je Josef Váchal v současnosti již obecně respektován jako výtvarný umělec, na docenění svého neméně originálního literárního díla stále čeká. Vedle částečně hermetického obsahu jeho spisů to způsobuje dosti svérázný styl, založený na parodii rozmanitých literárních žánrů od lidově pokleslých po vědecky odborné. Váchalova ironie a satira nebývají samoúčelné, ale často sdělují závažné myšlenky a kritické postřehy. Autorská kniha Nový kalendář tolerancý na rok 1923 je velkolepou mystifikací, geniálně parodující nejen žánr populárního kalendáře lidového čtení, ale i dobové společenské poměry a osobnosti kulturního života (F. Bílek, J. Deml, A. Procházka). Poslyšte Pohádku o třech malířích z této persifláže.

01obrana

Obr. 1.  Josef Váchal, 1913
Obr. 2.  Josef Váchal, 1967, foto Dagmar Hochová

Žili byli tři bratři-malíři. Když zemřel tatík, který je živil, vydal se nejstarší bratr, spoléhaje se na svou víru, do světa, aby všem živobytí načas zaopatřil. Posléze stejně tak i prostřední bratr, který sázel více na svůj talent a píli. Když přišla řada na nejmladšího, rozhodl se tento, že místo víry a talentu spoléhat bude spíše na svou prohnanost. Vzal štos papírů, jež jeho starý pes, „nemoha udržeti moč, pokropil“, a zamířil na ministerstvo školství a osvěty k všemocnému úředníkovi V.V. Štychovi. Tomu se představil jako průkopník nového malířského směru „ursismu“, přicházejícího z Francie. Předložené práce úřední autoritu natolik uchvátily, že to bezostyšně drzému, leč odvážnému jinochovi vyneslo státní cenu, uměleckou slávu a doživotní rentu ve formě veřejných zakázek.

Rozbor Pohádky o třech malířích

Pokud vám vyfabulovaný příběh svou šokující pravděpodobností připomíná dnešní realitu oficiální české umělecké scény, nebo si dokonce myslíte, že velmi podobný příběh se v naší současnosti již nejednou odehrál a může se kdykoli opakovat, pak připomínám, že Pohádku o třech malířích napsal Josef Váchal v roce 1922. Jeho satira ve skutečnosti míří proti kulturním poměrům první republiky, obecně vůči nekritickému a povrchnímu přejímání moderních malířských trendů a zvláště vůči jednostrannému, politicky předpojatému kultu francouzského kubismu. Hlavním terčem sarkasmu je pak výtvarný kritik V.V. Štech, který opíraje se o vliv a autoritu svého úřadu, tyto dobové tendence ztělesňoval.  02obrana

Obr. 3.  Ráj, 1912, barevný dřevoryt
Obr. 4.  Kolozpěv srdcí, 1943, z cyklu barevných dřevorytů na motivy básnické sbírky Otokara Březiny Ruce

S reálnými projevy konceptualismu se Josef Váchal za svého života nikdy nesetkal. Je pouze vedlejším projevem jeho geniality, že dokázal takto jasnozřivě předpovědět podstatu konceptualismu více než čtyři desetiletí před jeho nástupem. Své teoretické názory na umění Váchal vyjadřoval nejen formou literární parodie (vedle Kalendáře tolerancý např. v knize Orbis pictus), ale též v seriózně pojatých reflexích (kniha Receptář barevného dřevorytu a přednáška O umění). Ostří jeho ironické i vážné kritiky mířilo především proti dvěma cílům: nepoctivosti umělců, spočívající v klamavé sebeprezentaci při absenci talentu, profesních schopností i pracovní morálky, a nekompetenci kritiků, vyvěrající z nedostatku erudice, ideové předpojatosti, protekcionismu a zkorumpovanosti.

Přesto fiktivní příběh nejmladšího bratra stojí i dnes – a právě dnes – za hlubší zamyšlení. Psí „dílo“ totiž vykazuje přinejmenším pět rysů, které si dovolím označit za charakteristické znaky konceptualismu: (1) vzniklo z jiného než estetického záměru (samovolný únik psí moči), (2) má zanedbatelnou, pro někoho spíše zápornou estetickou hodnotu, (3) jeho vytvoření nevyžadovalo umělecký talent a technickou virtuozitu, (4) nevyžadovalo ani významnou investici času a pracovního úsilí, (5) interpretace díla je ryze voluntaristická, neboli deklarovaný obsah díla vůbec nesouvisí s jeho materiální esencí a formou. K tomu můžeme doplnit ještě zvláštní rys, v teorii označovaný jako apropriace: autor (malíř) si přivlastňuje dílo, vytvořené ve skutečnosti někým jiným (psem).

04obrana

Obr. 5.  Fragmenty k dílu Otokara Březiny, 1915, monochromní dřevoryt
Obr. 6.  Kateřina Anna Emmerichová, 1913, monochromní dřevoryt z cyklu Mystikové a visionáři

Co je a co není umění

Z filozofického diskursu o podstatě umění ve 20. století vzešla estetická teorie, která definuje umělecké dílo jako artefakt, schopný vyvolat v divákovi estetický prožitek. Alternativně je uměleckým dílem označován předmět, vytvořený se záměrem plnit primárně estetickou funkci. Další významy či funkce, jsou-li v něm obsaženy, jsou pro přiznání statusu uměleckého díla nepodstatné. Ocenění kvality uměleckého díla již není úkolem definice, ale přijaté estetické normy. Estetická definice však implikuje, že předmět vytvořený primárně s jiným než estetickým účelem není uměleckým dílem a vede tak čistý řez mezi tím, co uměleckým dílem je a co jím není a nemůže být.

V opozici vůči estetické teorii umění stojí teorie institucionální, která vychází z idejí Arthura Danto. Podle této teorie je přiznání statusu uměleckého díla ryze procedurálním aktem, který je výhradní kompetencí „světa umění“, virtuální instituce složené z vlivných teoretiků, galeristů a jimi uznávaných uměleckých celebrit. Status uměleckého díla je konsensuálně udělován tímto privilegovaným grémiem, aniž by podléhal jakýmkoli racionálně definovaným kritériím a byl objektivně přezkoumatelný. Institucionální teorie je výrazem čisté rezignace na kritický rozum i etické zásady, ale – a to je nutno přiznat – nejlépe odráží soudobou praxi ve sféře oficiálního umění, kde je dominantním proudem konceptualismus se všemi jeho excesy a perverzemi.

Institucionalismus je plodem logicky defektního myšlení a hodnotového relativismu. Vedle iracionality a amorálnosti lze argumentovat též poukazem na jeho četná historická selhání v praxi. Mám na mysli neschopnost rozpoznat hodnotu umělecké tvorby solitérů, tvořících mimo mainstream (jako byl např. Josef Váchal) a celá období, kdy „svět umění“ své verdikty servilně podřídil vládnoucí ideologii (nacistická třetí říše a komunistický režim). Je důvod se obávat, že tato situace se v plíživé formě opakuje nyní, kdy status uměleckého díla je namnoze přiznáván nikoli na základě estetických, ale ideologických argumentů (genderismus, multikulturalismus a jiné převládající levicově liberální ideologie).

03obranaObr. 7.  Vlastní podobizna, 1921, barevný dřevoryt
Obr. 8.  Mrtvý les, 1931, barevný dřevoryt z umělecké knihy Šumava umírající a romantická

Trojí obrana proti konceptualismu

Existují nejméně tři cesty, jak se efektivně bránit proti konceptualismu. První je kriticky poukázat na klamavou a parazitní podstatu tohoto fenoménu, jehož přežívání je (na rozdíl od umění!) zcela závislé na institucionálním rámci, který je tolik náchylný k autoritářské svévoli a ideologickému ovlivnění. To je především cesta pro teoretika. Druhou možností, kterou lze doporučit umělcům – stejně jako milovníkům umění – je konceptualismus zcela ignorovat. Umělec hodný toho jména netvoří podle „pokrokových“ trendů doby, ale z vnitřní nutnosti, aniž by prahnul po mediální slávě a uznání oficialit. Americký kritik Harold Rosenberg tvrdil, že nejlepší cestou, jak se vypořádat s kýčem, je kýč ignorovat a být zcela ponořen do umění. Jsem přesvědčen, že tento postoj lze bez úprav aplikovat i na obranu proti konceptualismu, který ostatně není ničím jiným než intelektuálským kýčem.

Zbývá ještě třetí možnost otevřená všem – každému milovníku umění stejně jako umělci či teoretikovi. Cesta ironie a humoru, kterou nám odkázal Josef Váchal, je univerzálním, mocným a nadčasovým návodem k obraně vůči všem podvodům v umění. Příběh o třech malířích totiž není pouhým výsměchem arogantní šalbě, ale jako každá správná pohádka v sobě skrývá i morální apel. Mistr Váchal nás vyzývá, abychom se nebáli prověřovat autoritou zjevené „pravdy“ a používali kritický rozum při rozlišování umění od neumění. Papír pomočený od psa se při vhodné apropriaci může snadno proměnit v konceptuální „dílo“, ale dílem uměleckým se nestane nikdy. Třebas to jednotně vyhlásí všechny tři nejvyšší umělecké autority v zemi – totiž Národní galerie Praha, Akademie výtvarných umění i Společnost Jindřicha Chalupeckého ...

Autor: Jiří Bernard Krtička

 

Další čtení k tématu:

IMPOZANTNÍ SLOVA + NICOTNÉ ČINY = ŽÁDNÉ UMĚNÍ
Josef Váchal: Myšlenky o umění, umělcích a umělecké kritice 
Hold umělců Josefu Váchalovi k padesátému výročí smrti