Chceme-li se dnes setkat s autentickým uměním, vznikajícím v naší bezprostřední současnosti, musíme obětovat část navyklého pohodlí a hledat mimo sféru oficiálního „uměleckého provozu“, propagovanou v masových médiích. Kromě soukromí některých ateliérů najdeme takové umění většinou v periferních, málo známých a skrovně navštěvovaných výstavních prostorech. Dobře to dokazuje výstava Anežky a Miroslava Kovalových pod názvem Spolu, která je do 26. října přístupná v galerii Pod točnou v suterénu Městského divadla v Kolíně.

Obr.1 Zmrzl vlna 1981

Tvorba obou umělců čerpá různým způsobem ze společného zdroje, kterým je příroda, bezprostředně zakoušená, prožívaná a poznávaná v prostředí domova, kterým je podhorská vesnice Sobotín na Šumpersku, ležící na úpatí hlavního hřebene Jeseníků. Zde v Anežčině rodišti se manželé Kovalovi usadili již na počátku sedmdesátých let, ihned po ukončení studií na pražské Akademii. Jejich tvorba vyrůstá v těsném sepjetí s přírodou a reflektuje její rytmus a řád podobně jako předtím dílo Anežčina otce, sochaře Jiřího Jílka.

Obr.1. Miroslav Koval: Zmrzlá vlna, 1981, fotografie

 

 

 

 

 

Obr.2 Bouka 2017

Kolínská výstava prezentuje převážně tvorbu obou umělců z posledních let. Anežka Kovalová se představuje malbou temperou na desce a plátně, doplněnou o ukázku kresby uhlem na papíře. Miroslav zejména kresbou tuší, která se mu poté, co v osmdesátých letech opustil malbu, stala soběstačným a definitivním vyjadřovacím médiem, ale také fotografiemi a fotoprůsvity. Výstavu tvorby manželů Kovalových doplnil kurátor snímky jejich syna Štěpána, který se v Jeseníkách a dalších přírodních lokalitách zabývá fotografováním mechorostů.

Malířské dílo Anežky Kovalové se vyvíjí bez náhlých změn a zvratů, narůstá klidně a trpělivě jako kmen stromu, čerpající své živiny z půdy a utvářející rok co rok nový letokruh kolem pevného středu. Pracuje výhradně tradiční, dnes opomíjenou technikou vaječné tempery na desce či plátně, jejíž charakteristické přednosti uplatňuje ve svém osobitém výtvarném projevu. Ten se vyznačuje permanentním úsilím o zachycení podstatného v podobě stvořeného světa cestou postupného oprošťování se ode všech podružných detailů, cestou maximální redukce tvaru i barvy.

 Obr.2. Anežka Kovalová: Bouřka, 2017, tempera, plátno

 

 

Obr.3 esnek v krabici 2017

 

Náměty maleb jsou vesměs prosté a pocházejí z bezprostředně prožívaného a důvěrně dotýkaného prostředí domova a přírody: bedna s česnekem, ořechy, černou ředkví nebo černými jeřabinami, rašící záhon, osamělý strom v zahradě, kameny na kopci, pohled oknem na padající déšť nebo měsíčnou noc. Její malířská výpověď se přitom nezastavuje u pouhé lyriky všednosti, ale skrze tiché zpřítomnění nejprostších věcí vyjevuje samotnou esenci stvořeného světa. V úvaze nad vlastní tvorbou umělkyně říká: „Každá věc je sama o sobě ohraničenou skutečností, ale nese v sobě zároveň ještě jiné ničím neohraničené sdělení.“

Paleta Anežky Kovalové je delikátně tlumená, až na výjimku si vystačí pouze se škálou zemitých odstínů okru, sieny či umbry. Některé malby se omezují pouze na odstíny šedi a blíží se tak autorčiným kresbám uhlem. Lazurní vrstvy temperové malby však prozařuje bílý klihokřídový podklad, proto navzdory svému monochromnímu charakteru nepůsobí nikdy ponuře. Toto tajemné vyzařování krajiny, kamenů, rostlin i věcí, někdy zdůrazněné proškrabáváním barevných vrstev na bílý podklad, prozrazuje skrytý život věcí a naznačuje význam jejich trvání i cyklických proměn v řádu světa, jejich metafyzický smysl.

 Obr.3. Anežka Kovalová: Česnek v krabici, 2017, tempera, plátno

 

 

 

 Obr.4 Tkane prirody 2018

Kresby Miroslava Kovala se svým abstraktním pojetím s malířskou tvorbou jeho ženy zdánlivě zcela míjejí. Takový dojem je však pouze povrchní. Hlubší náhled odhaluje, že oba umělci vycházejí z podobných inspiračních zdrojů a odlišnými cestami směřují k podobnému cíli. Pro pochopení východiska Miroslavovy kresby je důležitá její konfrontace s autorovými černobílými fotografiemi přírodních scenérií a jevů. Zvláště dva motivy se staly určující pro nesmírně rozsáhlé, celá desetiletí vznikající a nikdy neuzavřené cykly tušových kreseb: proudění vody korytem horského potoka a vlnění stébel trávy pod náporem větru.

 

Obr.4: Miroslav Koval: Tkáně přírody, 2018, kresby tuší

 

 

 

Obr.5 Pupava 1996

Příroda je fascinující úsporností několika elementárních principů, které ovládají nepřeberné množství procesů a dávají vznik marnotratnému bohatství forem. V komentáři vlastní tvorby umělec napsal: „Proudící voda obrátila pozornost dovnitř jevů a procesů, do přírodních prvků a jejich struktur. Tam se mi otevřela ´vnitřní krajina´ jako závratná jednota makro a mikrosvěta. Skladba podobností a rozdílností rytmů vody, trávy, země, větru, růstu…“ Tato reflexe nejlépe vystihuje smysl po celá desetiletí narůstající řady jeho kreseb: odhalit vzájemné interakce a rovnovážné stavy skrytých sil, které určují viditelnou podobu přírody, neustále se proměňující v bezpočtu variací, neboť v přírodě neexistuje rovnováha jiná nežli dynamická.

Vedle klasické černobílé fotografie se Miroslav Koval zabýval speciální technikou, při níž preparáty z drobných přírodnin používal jako negativ k přímému zvětšení na fotografický papír. Výsledné fotoprůsvity odhalují fascinující architekturu sebemenšího přírodního detailu, ať se jedná o tobolku pupavy, blánu pórku či cibule anebo kapří šupinu. Fotoprůsvity jsou pandánem k umělcovým snímkům proudící vody a stébel vlnících se ve větru: zatímco první představuje fyziologii přírody, druhé její anatomii. Obojí přivádí umělce k úžasu nad jemným důmyslem přírody a stává se mu nevyčerpatelným zdrojem inspirace.

Obr.5. Miroslav Koval: Pupava, 1996, fotoprůsvit

 

 

Obr.6 Marsupella emarginata 2016

Ačkoli Štěpán Koval se sám za umělce nepovažuje, jeho makro a mikrofotografie mechorostů, odhalující netušenou rozmanitost podob a detaily tvarů těchto nenápadných, drobných a pod kroky lidí často přehlížených rostlin, mají nespornou výtvarnou hodnotu. Vystavené mikroskopické snímky dávají nahlédnout též do podivuhodného světa rostlinných tkání a buněčných struktur, který zůstává běžnému pohledu lidského oka nepřístupný. Takový náhled nám potvrzuje tušenou analogii v uspořádání světa malého a velkého, fascinující souvislost všech stupňů měřítkové škály universa, která inspiruje myšlení  dnešních vědců stejně jako antických filozofů.

Je zřejmé, že technická dokonalost Štěpánových fotografií nebyla dosažena snadnou cestou, ale je výsledkem dlouhého procesu, spojeného s námahou, experimentováním, trpělivostí a nepochybně i překonáváním omylů a neúspěchů. Výsledná zkušenost jej pravděpodobně přivedla nejen k obdivu nad křehkou krásou a důmyslným uspořádáním rostlinných struktur, ale také k pokornému vztahu k bezprostředně dotýkané přírodě i celému stvořenému světu. Také v tom lze nalézt styčný bod mezi Štěpánovými fotografiemi a výtvarnou tvorbou jeho rodičů.

Obr.6. Štěpán Koval: Marsupella emarginata, 2016, mikrofotografie

 

Kromě výše zmíněného nelze v reflexi díla Anežky a Miroslava Kovalových pominout ještě jeden závažný faktor, a tím je autenticita. Svobodně se rozhodli pro život stranou oficiálního „výtvarného provozu“. Ve svém uměleckém projevu vycházejí výhradně z vnitřního přesvědčení a zůstávají proto imunní vůči všem módním trendům. Patří tak k umělcům, kteří navzdory požadavku doby ignorují starost o vlastní mediální obraz a soustředí se pouze na smysl, pravdivost a kvalitu svého díla. Za takový morální postoj – byť pro ně asi jediný možný – jim patří uznání a respekt.

 

Autor: Jiří Bernard Krtička

Fotogalerie výstavy: