Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem otevřela komorní retrospektivu malíře Mikuláše Medka (1926-1974). Čestným hostem slavnostní vernisáže výstavy dne 6. prosince byla Dr. Eva Kosáková-Medková, historička umění a umělcova dcera. Průřez dílem představitele abstraktní malby a informelu evropského významu a jedné z největších osobností českého umění 20. století můžete shlédnout do 10. února 2019.

 

Obr.1 Zazracna matka III

 

Nevelký rozsah aktuální výstavy je vyvážen kvalitou promyšleného výběru. Kurátorka Dr. Miroslava Hlaváčková soustředila v Roudnici nad Labem reprezentativní soubor 21 maleb z let 1947 až 1973, dobře dokumentující všechny podstatné etapy uměleckého vývoje Mikuláše Medka. Jeho raná malba vychází z bohatých imaginativních zdrojů domácího i světového surrealismu. Rafinované a křehké kompozice ze subtilních, téměř nehmotných organických tvarů, jaké představují obrazy Infantilní krajina II (1947) nebo Zázračná matka III (1948), patří k jejím nejlepším projevům.

Počátkem roku 1949 byl Mikuláš Medek z politických důvodů vyloučen ze studií na Vysoké škole umělecko-průmyslové, kde byl žákem Františka Muziky a Františka Tichého. Neutěšená osobní i společenská situace v něm prohloubila pocit permanentního ohrožení, který od počátku padesátých let pronikal do jeho díla v podobě figurativní malby se silně existenciálním obsahem. Na výstavě tuto důležitou etapu umělcovy tvorby reprezentují obrazy Křik (1954) nebo Hádka (1956-7). Bodem zásadního obratu pro další vývoj Medkovy malby se stal přerod figury do podoby silně redukovaného plošného znaku, který výborně dokumentuje obraz Spící III (1957).

 

Obr.1 Zázračná matka III, 1948

 

 

 

 Obr.2 Hadka

Od tohoto bodu se otevírá cesta k Medkovu vrcholnému období informálních maleb, charakteristickému mnohovrstevnými „preparovanými“ obrazy nepředmětných, převážně monochromních struktur. Koncem padesátých let vyvinul Medek vlastní technologii mnohovrstevné malby kombinující syntetický email industrol a olejové barvy, někdy zahuštěné pískem. Vrstvení barev ovlivňuje fyzikálně-optické působení malby. Jednotlivé vrstvy umělec v procesu malby překrýval dalšími barevnými vrstvami, které potom na určitých místech narušoval, zraňoval a preparoval, aby tak ve struktuře iritované barevné hmoty odhalil její vnitřní drama.

 

Obr.2 Hádka, 1956-7

 

 

Obr.3. Oslava 21.870 cervenych

 

Preparované mnohovrstevné malby z první poloviny šedesátých let jsou provedeny zpravidla v červené nebo modré monochromii. Dvě dominantní barvy – mučednická červeň a královská modř odkazují přes Rouaultovo dílo až ke středověké tradici katedrálních vitrají. Řadu červených monochromních struktur reprezentuje malba Oslava 21.870 čtverečních centimetrů (1962). Jejím protějškem v modré barvě je obraz 162 centimetrů křehkosti (1964).

Tématem vrcholného období Medkovy malby se stává překonávání existenciální úzkosti cestou transcendence, patrné nejen v symbolice barev, ale také světla. Světlo prodírající se svrchní vrstvou barevné hmoty vyzařuje aktivní duchovní princip, skrytý „život“ hmoty. V souvislosti s duchovní dimenzí tvorby Mikuláše Medka není bez zajímavosti připomenout, že v letech 1962-71 umělec realizoval tři díla pro sakrální prostor na objednávku P. Františka Vavříčka, děkana v Jedovnicích na Blanensku. Díky mimořádné odvaze a obětavosti zúčastněných aktérů vznikl na Moravě impozantní soubor abstraktních maleb pro liturgický prostor, v éře komunismu zcela ojedinělý: oltář v kostele Sv. Petra a Pavla v Jedovnicích, oltář v kapli Božského srdce Páně v Kotvrdovicích a křížová cesta v kostele sv. Josefa v Senetářově.  

 

Obr.3 Oslava 21.870 čtverečních centimetrů, 1962

 

 

 

Obr.4 Ziznivy andel v okne

 

Od poloviny šedesátých vyvstává na Medkových malbách opět figura výrazně odlišená od pozadí, jak to dokumentuje například obraz Dva inkvizitoři (1965), kde dvojice figur ve zlatožlutém okru intenzivně vyzařuje z černého obrazového pole. Pro umělcovu tvorbu v druhé polovině šedesátých let jsou signifikantní dva formální typy figur. První typ představuje ironicky nahlíženou bytost, sestavenou z převodových pák a ozubených mechanismů (někdy též z krychlí a koulí), jakou vidíme na obraze Zobrazení muže v napětí (1967). Druhým typem je figura v podobě vertikálně postavené papírové role, kterou na výstavě zastupuje obraz Pokus o portrét J. Ch. z téhož roku. Tyto řady lze považovat za určité přehodnocování dřívějších surrealistických východisek, tentokrát se zapojením mechanických a geometrických formových elementů.

Po etapě tvůrčího váhání v druhé polovině šedesátých let dochází v Medkově tvorbě k novému velkolepému vzepjetí, které se uzavírá až předčasnou umělcovou smrtí v roce 1974. V tomto období, charakterizovaném syntézou různých formových typů z předchozího desetiletí, vzniká vedle série biblicky inspirovaných obrazů Roušky zejména rozsáhlý cyklus Andělů, na výstavě zastoupený jediným, zato strhujícím plátnem Žíznivý anděl v okně (1970). V samém závěru Medkova života, nepochybně i díky předtuše blížící se smrti, vstupuje do jeho díla zcela nový motiv v cyklu Pohyblivé hroby. Snad nejpůsobivějším obrazem této řady je Pohyblivý hrob IV (1973), představující shluk kamenných kvádrů, volně levitující v černém obrazovém poli.     

 

Obr.4 Žíznivý anděl v okně, 1970

 

 

 

 

 

Obr.5 Pohyblivy hrob IV

 

Jak bylo naznačeno, zralou tvorbu Mikuláše Medka charakterizuje tíhnutí k absolutní dokonalosti malířského zpracování, k definitivnosti a dovršenosti malby. Dokonalá forma díla spiritualizuje barevnou hmotu. V tom je příčina, proč mnohá umělcova plátna působí bez ohledu na svůj námět produchovnělou, často až sakrální krásou. Vedle optických vlastností mnohovrstevné malby, vnitřních světel a jemných valérů dvou dominantních „aristokratických“ barev se na tom podílí účinek minuciózního provedení všech detailů, jež evokuje deskové oltářní obrazy středověkých mistrů. Na počátku šedesátých let byl Mikuláš Medek v očích mladých umělců podobně nezpochybnitelnou uměleckou a morální autoritou v oblasti malby, jakou představoval v grafickém umění Vladimír Boudník.

Nad otázkou dokonalosti a krásy ve vztahu k esenci a smyslu uměleckého díla se Mikuláš Medek vážně zamýšlel, jak o tom svědčí jeho písemná pozůstalost. V jedné úvaze parafrázoval příběh středověkého kameníka, který celý život sochal pískovcové kytky a kraby, zdobící fiály a opěrné oblouky gotické katedrály vysoko nad střechami lidských obydlí. Na sklonku života se ho ptali, jaký smysl měla jeho zarputile vytrvalá činnost, když jeho práce zůstávají osazeny ve výškách, kam žádné lidské oko nedohlédne. A kameník jim odpověděl: „Ale Boží oko je vidí.“

Podobné platí o vrcholných malbách Mikuláše Medka, kde také rozlehlé plochy spodních vrstev se všemi jejich detaily zůstávají skryty oku pod svrchními barevnými vrstvami, přesto se svou existencí podílejí na integrálním působení dovršeného díla. Ve zmíněném písemném záznamu to umělec metaforicky vyjádřil s obdivuhodnou pronikavostí: „Je to jako u gotické architektury, která má v sobě věci, které nikdo nikdy neuvidí, ale které tam jsou, a to z toho důvodu, aby ta architektura tvořila jeden totální celek, který je určen pro existenci, nikoli pouze pro vnímání. Není to žádná krása pro oko, ale je to čistě pro existenci.“

 

Obr.5 Pohyblivý hrob IV, 1973

 

 

Autor: Jiří Bernard Krtička

Fotogalerie výstavy: Jiří Bernard Krtička