Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze otevřelo v Domě U Černé Matky Boží pod názvem Jan Blažej Santini Aichel. Geometrie posvátného prostoru neobyčejnou výstavu věnovanou velkému tvůrci sakrálních staveb v Čechách i na Moravě, který byl současně nejoriginálnějším představitelem evropské barokní architektury v záalpské oblasti. Vynikající expozici, bohatou na architektonické výkresy, fotografie exteriérů a interiérů i trojdimenzionální modely staveb, můžete shlédnout do 15. září.

Zelena hora F

Sv Jan Nep klenba F

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 1. Areál poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, foto V. Škrabánek

Obr. 2. Pohled do klenby poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, foto V. Škrabánek

Architekt Jan Blažej Santini Aichel (1677-1723) je znám především jako autor poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, který je od roku 1994 zapsán v seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Autor výstavy, Ladislav Moučka, představuje divákovi v hutné zkratce výsledky svého dlouholetého bádání nad dílem tohoto geniální tvůrce vrcholného baroka a iniciátora barokní gotiky. Vedle slavného poutního kostela zkoumal i další sakrální stavby centrálního typu: kaple v Panenských Břežanech a v Mladoticích, kostely v Mariánské Týnici a ve Křtinách u Brna a nerealizovaný projekt kaple Nejsvětější Trojice v Rozsochatci. Ve výčtu nechybí ani sekulární stavba – zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou.

Zelena hora

Sv Jan Nep 1

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 3. Půdorysné schéma dekagonálního poutního ambitu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, kresba L. Moučka

Obr. 4. Půdorysné schéma poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, kresba L. Moučka

Předmětem zkoumání Ladislava Moučky byla geometrická analýza kompozičních sítí Santiniho staveb a rekonstrukce projekčních postupů, použitých architektem. Studium prováděl na podkladě vlastních výkresů, vycházejících z vlastních mimořádně přesných zaměření staveb v terénu. Při početných cestách za architekturou doprovázel pana Moučku přítel a spolupracovník – fotograf Věroslav Škrabánek. Jeho černobílé i barevné snímky, záměrně prosté všech artistních efektů, přibližují divákovi s realistickou věrností vnější podobu jednotlivých staveb i prostředí jejich interiérů a představují vedle architektonických výkresů druhou, rovnocennou stránku výstavy.

Třetí, rovněž nepřehlédnutelnou součástí expozice jsou třídimenzionální architektonické modely ve skleněných vitrínách. Tzv. struktivní modely pocházejí z ateliéru doc. Jaroslava Drápala na fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně a znázorňují nosné konstrukční prvky staveb. Jejich zhotovováním se studenti učí porozumět typologii historické architektury, rozvíjet prostorovou představivost a poznávat tektonické zákonitosti. Laickému divákovi tento didaktický pohled z ptačí perspektivy na odhalenou „kostru“ architektury umožňuje pochopit mnohé o tektonických principech historických staveb a skladbě jejich vnitřního prostoru.

Krtiny

Obr. 5. Půdorysné schéma kostela Jména Panny Marie ve Křtinách u Brna, kresba L. Moučka

Jak naznačuje podtitul výstavy, jejím ústředním tématem je exaktní, logický a elegantní jazyk geometrie, kterým Jan Blažej Santini utvářel proporční systémy svých staveb. Právě uměřenost a soulad proporcí jednotlivých částí navzájem i ve vztahu k vyššímu celku je příčinou  harmonického působení jeho architektury navzdory neobvyklosti tvarů a dynamické skladbě. Jeho kostely a kaple, pulsující dynamickým rytmem, vyvolávají někdy dojem naprostého odhmotnění, dosažený iluzivním popíráním tektonických zákonitostí a sofistikovaným využitím světelných efektů. Podobně jako vrcholně gotické katedrály evokují představu zkamenělé hudby.

Sv Anna Sv Anna F

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 6. Pohled do klenby kaple sv. Anny Samotřetí v Panenských Břežanech, foto V. Škrabánek

Obr. 7. Půdorysná kompoziční síť kaple sv. Anny Samotřetí složená z 22 identických kružnic, kresba L. Moučka

Prof. Mojmír Horyna ve své monografii z r. 1999 typologickým rozborem dokazoval, že navzdory pluralitě stylových poloh je Santiniho dílo projevem jediného, strukturně jednotného stylu, integrujícího v sobě principy gotického stavitelství a vrcholně barokní architektury. Tento závěr potvrdil Ladislav Moučka odlišnou a zcela nezávislou cestou – totiž nalezením jednotného proporčního systému u vybrané skupiny centrálních Santiniho staveb. Jeho argumenty, opírající se o rekonstrukci pravděpodobných projekčních postupů, kompoziční sítě se systémy polygonů a kružnic a řady harmonických číselných poměrů, jsou exaktní, přesvědčivé a verifikovatelné.

Tnice

Obr. 8. Srovnání půdorysných rozměrů kaple sv. Anny Samotřetí v Panenských Břežanech, kostela Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici a kaple Nejsvětější Trojice v Rozsochatci, kresba L. Moučka

V dějinách architektury je Jan Blažej Santini pokládán za iniciátora a hlavního představitele specifického slohu, zvaného barokní gotika a charakteristického inventivním spojováním gotických prvků a barokních stavebních principů v osobitou syntézu. Ideovým východiskem tohoto slohu, jak doložil již historik Zdeněk Kalista, byla katolická reformace, spojená s úsilím starobylých českých a moravských klášterů o obnovu středověké zbožnosti a kultovních tradic. Nejvýznamnější díla v barokně gotickém slohu vytvořil Santini při přestavbě bazilik v Kladrubech, Sedlci a Želivi pro kláštery benediktinů, cisterciáků a premonstrátů. Vrcholným dílem barokní gotiky je jediná novostavba  v tomto slohu – poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře při cisterciáckém klášteře ve Žďáru nad Sázavou.

Je proto jisté, že Jan Blažej Santini detailně poznal významné středověké stavby v českých zemích a dokonale ovládal skladebné principy i tvarosloví gotické architektury. Pátrání po původu délkového modulu jeho staveb přivedlo Ladislava Moučku v druhé fázi výzkumu ke studiu kompoziční sítě a proporčního systému Svatovítské katedrály v Praze, jemuž opět předcházelo její přesné zaměření. Důkladná geometrická analýza plánů přinesla překvapivé zjištění, že délkový modul Santiniho architektury mohl být odvozen ze základní míry katedrály – šíře hlavní lodi v presbytáři, stanovené jejím prvním stavitelem Matyášem z Arrasu.

Porovnn

Obr. 9. Srovnání půdorysných rozměrů katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, kostela Zvěstování Panny Marie v Mariánské Týnici a kostela Jména Panny Marie ve Křtinách u Brna, kresba L. Moučka

Na současné výstavě proto dlouhou řadu výkresů kompozičních sítí staveb zahajuje kresba půdorysu s proporčním systémem Svatovítské katedrály. Geometrie je jazykem architektury od jejích nejstarších počátků a dílo Jana Blažeje Santiniho nepochybně navazuje na tradici středověkých mistrů, sahající v českých zemích nejen k arrasovské a parléřovské stavební huti, ale ještě hlouběji do raného středověku. Mocný vliv geometrie na podobu architektury v Santiniho díle sice vrcholí, ale rozhodně nekončí. Připomíná to umístění expozice v Domě U Černé Matky Boží na Ovocném trhu, významné stavbě českého architektonického kubismu od Josefa Gočára, které symbolicky uzavírá oblouk od geometrie architektury gotické přes vrcholné baroko až k moderně 20. století.

Kniha

Návštěvník, obtížený dojmy z výstavy, by neměl přehlédnout pozvání, aby zalistoval nedávno vydanou knihou Jan Blažej Santini Aichel. Geometrický odkaz českého středověku vrcholnému baroku. Svazek formátu 43x31 cm, vážící přes 5 kg, je knihou monumentální nejen svými rozměry a hmotností, ale především obsahem, který je výsledkem intenzivního dvanáctiletého bádání Ladislava Moučky nad Santiniho architekturou, jejími ideovými východisky a geometrickými principy. Díky původnosti a exaktnosti svého obsahu je kniha s respektem přijímána historiky umění, architekty a matematiky. Plně doceněna akademickou veřejností bude nepochybně teprve po určitém čase, nezbytném pro její hlubší pochopení a zařazení do širšího kontextu teorie a dějin architektury.

Kniha o Santinim, která by neměla chybět v žádné univerzitní či vědecké knihovně, odpovídá původností obsahu i monumentálním rozsahem výsledku práce celého týmu historiků a teoretiků architektury. Bádání takového týmu by se za normálních okolností opíralo o data a výkresy, zpracované dalšími týmy odborníků na stavebně historický průzkum. Ve skutečnosti bylo toto vše dosaženo heroickým výkonem jednotlivce, pracujícím z vlastního motivu a rozhodnutí bez jakékoli podpory státu a jeho institucí. Výstava Jan Blažej Santini Aichel i stejnojmenná kniha jsou důkazem, že i dnes v podmínkách institucionalizované vědy zůstává někdy hluboké osobní zaujetí a velký individuální čin jedinou cestou k dosažení cíle.

Obr. 10. Titulní strana přebalu knihy Ladislava Moučky: Jan Blažej Santini Aichel. Geometrický odkaz českého středověku vrcholnému baroku (Půdorys 2018)

 

Autor: Jiří Bernard Krtička